Po škole jsem začala pracovat v malé firmě. Kromě mě tam bylo 5 zaměstnanců. Bylo to velmi příjemné rodinné prostředí. Začali jsme expandovat a ve firmě se proměnily pozice. Nevadilo mi to, jelikož se ráda učím novým věcem. Ale kolegyně, po které jsem pozici přebrala, mi neustále mluvila do práce a říkala mi, co všechno dělám špatně a jak to mám dělat. “Našla jsem si v tom svůj systém a fungoval, tak proč bych to nemohla dělat po svém?” říkala jsem si. Ale kolegyně na to měla opačný názor a dost jasně mi to dávala najevo. Příkaz sem, příkaz tam.
Když jsem to začala řešit s vedením, mávlo nad tím rukou, ať se domluvíme. Cítila jsem se bezradná a nevěděla, jak to řešit dál. Do práce jsem chodila s odporem a už jen představa, že musím zítra do práce ve mně budila nesnesitelnou úzkost. Došlo to až do neúnosné roviny, kdy jsem byla na koberečku u kolegyně téměř každý den. Dlouho jsem přemýšlela nad tím, jak to všechno vyřešit, abych nevypadala jako žalobníček, nebo abych nebyla pak terčem mnohem častějších útoků.
Neřešila jsem to, bála jsem se msty. Nakonec jsem ve firmě skončila. Nyní pracuji ve firmě, kde mají POŠEPTEJ. Myslím si, že kdyby něco podobného měla i bývalá firma, dopadlo by to úplně jinak.
Tereza Š.