logo-poseptej

Nadměrná pracovní zátěž Aleny vedla k syndromu vyhoření a následné výpovědi

V mém minulém zaměstnání jsem začínala na poloviční úvazek, který postupem času přerostl až téměř do 2 plnohodnotných úvazků. Do této situace jsem se dostala nevědomky a postupně. A nakonec to dospělo do takové fáze, že jsem musela vyhledat odbornou pomoc. 

Když jsem nastupovala, žádala jsem, abych mohla projít všechny pozice ve firmě, abych si vyzkoušela, co jaká pozice obnáší. Věřila jsem, že tato zkušenost mi dokáže pomoct v tom, abych byla o to lepší projektový manažer. Postupem času jsem si ale uvědomila, že mé zkušenosti ostatní kolegové zneužívají. Sem tam mě poprosili o pomoc s projektem, který jsem vůbec neměla mít na starost a já souhlasila, protože jsem neviděla důvod, proč to odmítat. Další zkušenost navíc, říkala jsem si. To se stupňovalo a gradovalo do takové míry, že jsem najednou měla minimální volný čas, zůstávala jsem v práci až do pozdních nočních hodin, a to i o víkendech. Začala jsem si situaci uvědomovat, ale už bylo pozdě.  Postupně se kolegové rozutekli do jiných zaměstnaní, a jediný, kdo z projektových manažerů zbyl, jsem byla já. Než se vedení rozhoupalo k tomu, aby našlo nové zaměstnance (protože dle jejich slov to v pohodě zvládám), táhlo se to tímto způsobem dalšího půl roku. Byla jsem naprosto vyčerpaná, neměla jsem čas na své přátele a tím pádem nebyla ani možnost to s někým nezaujatým sdílet.  

Svěřila jsem se své kolegyni, která se mě snažila utěšit, že to je jen období a už se rýsují nové posily, které mi ulehčí. Ale další půlrok v tomto režimu mě demotivoval takovým způsobem, že jsem vyhořela a musela si vzít dovolenou. Nezáleželo mi na tom, kdo teď udělá práci místo mě, potřebovala jsem se zase psychicky dát dohromady. Nebrala jsem telefony, neodpovídala na maily. Když už jsem se začínala vracet do provozu, začaly telefonáty od šéfa s výčitkami, že toto a toto není a jak jsem si mohla dovolit odejít na dovolenou v období, kdy máme nejvíce práce. Nevydržela jsem to a dala výpověď. Na hodinu. Ve finále jsem musela vyhledat pomoc psychologa, který mě postupně začal opět skládat dohromady.  

V současném zaměstnání používáme nástroj POŠEPTEJ. Vím, že se můžu spolehnout na to, že jakmile odešlu svoje připomínky / stížnosti, začne je řešit kompetentní a nezaujatá osoba, která o tom nebude dokola jen mluvit, ale začne ihned jednat. Už nikdy nechci nechat dojít nepříjemné situace tak daleko, jako se mi to stalo v minulém zaměstnání. A to se mi i díky POŠEPTEJ daří.  

Alena D.